Jsem holka z města, letos mi bude pětatřicet. 20 let jsem žila s rodiči v paneláku, 3 roky na kolejích a pak 11 let v pronajatém domku s malou předzahrádkou. Z toho 6 let s dětmi. V dubnu to bude rok, co jsme museli domeček opustit a nastěhovali se do bytu...Spousta věcí se tím zjednodušila - děti si hrají u sebe v pokojíčku, kde mají i všechny své věci (dřív byl pokojíček v patře, kde nechtěly být beze mě), máme velikou kuchyň s jídelním stolem (dřív byl jídelní stůl v obýváku, protože do kuchyně se nevešel) a celkově je běžný život v bytě na jedné ploše jednodušší (dřív jsme měli schodiště, dole kuchyň a obývák, nahoře pokojíček a ložnici) - nemusím řešit děti na schodech, jsou teď spokojení ve svém, protože mě mají neustále na doslech a hlavně nemusím stokrát za den běhat nahoru a dolu s oblečením, hračkami a dětmi v náručí.
Tak proč mi domeček tolik chybí???
Protože je jaro.
A protože ho tady necítím.
Tuším ho za okny, ale nežiju ho.
Už koncem zimy, kterou jsme strávili nejvíc nemocní za posledních pár let (že by i to souviselo s teplým bytem...?), jsem začala mít pocit, že něco není v pořádku. Že mi něco chybí. Ale ještě jsem nevěděla co. Pak jsem si začala stýskat, že jsme letos poprvé nedělali ledové stavebnice z mrazáku, že jsme nekrmili ptáčky, že jsme nestavěli sněhuláky z těch pár poprašků, co v Praze bývají... Nejdřív jsem měla pocit, že je to kvůli miminku. Že to kvůli němu se nám špatně chodí ven... Protože ve třetím patře bez výtahu je to prostě komplikovanější - všechny (včetně sebe) nabalit zhruba ve stejnou dobu, aby nikdo neřval horkem nebo zimou, pak snosit miminko a další vybavení dolů do kočárku, případně připnout miminko do nosítka a ověšená a zpocená se vypotácet na čerstvý vzduch...
To jsem dřív neznala! V domečku jsme se oblíkli postupně, kdo byl hotový, mohl už čekat a hrát si na dvorku, miminka tam spala v kočárku i po návratu domů, nemusela jsem je budit, nebo naopak kroužit se zmrzlými dětmi kolem domu, protože "miminko právě usnulo".
Ale až teď s jarem mi došlo, co mi chybí nejvíc. Příroda se probouzí a já s ní. Ale v bytě je pořád stejně - nic se nezměnilo... Kam tu energii dám? A kdo mi ji bude dobíjet? Zamést dvorek, ostříhat stromky, zasadit kytičky a pozdravit je každé ráno, potěšit se s nimi, zalívat je, pozorovat stromy, jak den za dnem rozbalují svěží život, radost ze sluníčka i z deště... Chybí mi ta možnost - pro mě i pro děti - vyběhnout na deset minut ven. Nakreslit panáka a protáhnout se. Zhoupnout se a vylézt na strom. Vypít si kafe na lavičce...
Cítím, jako nikdy před tím, jak je mi byt těsný. Asi to tak bylo i dřív, ale letos poprvé to umím jasně pojmenovat. Naučila jsem se žít v souladu s přírodou a v jejím tempu. Naučila jsem se žít venku a teď je mi uvnitř úzko. Uvnitř v duši. Moje duše potřebuje dýchat. Potřebuje si nasadit šálu a jen v pantoflích vyjít ven. Cítit chladný vzduch po ránu a zahřát se v něm. Dotknout se neposedných šlahounů psího vína, zamést bílé kamínky, co roztahaly děti, prohlédnout kytičky, kde mají nově napučeno do květu...
Chybí mi ten kousek přírody, který by byl můj. Který by byl nadosah. O který bych mohla pečovat. Řeknete - choď do parku, nebo zasaď si kytičku za okno... To není to samé. Chybí mi růže Malého prince...
Tak snad se k ní brzy vrátíme...
Míša